28. Červen 2010
Ráno 25.6.2010 jsme se sešli v plném počtu a vyrazili jsme k polským hranicím. Většina z nás cestou ještě dospávala, co se dalo. Když nás autobus vyložil v Osvětimi, to jsme ještě ani netušili, co nás čeká.
Všichni jsme dostali sluchátka, z kterých jsme si vyslechli výklad naší paní průvodkyně. Co se týče polštiny, troufám si tvrdit, že nikdo moc velký problém s porozuměním neměl. Avšak s obsahem toho povídání jsme problém měli. Taková obrovská čísla, tolik vězněných lidí, nespočet zmařených životů shrnutých do jedné cifry. Je to nepochopitelné a nepředstavitelné. Jakýsi lidský soucit, či empatie samožřejmě zafungovala, ale asi nikdo z nás si neumí představit, jaké to tehdy doopravdy bylo. Myslím, že rozepisovat podrobnosti by bylo na dlouho. To si musí každý zažít sám.
Po koncentračním táboře jsme navštívili solný důl ve Wieliczce. Sešli jsme 380 schodů do podzemí a to velmi rychle. Jeskyně byly opravdu nádherné. Spousta soch a všelijakých uměleckých děl a to všechno ze soli, soli kamenné. Jelikož jsme byli všichni v rámci možností hodní, nahoru už jsme se vezli výtahem.
Dále následovala blesková prohlídka města Krakov. Nejvíce času zabralo hledání Mc'Donalda, kde jsme si dali rychlou, avšak poněkud nezdravou večeři. A pak už po náročném dni rovnou domů.
Myslím, že se tento výlet vydařil a ještě dlouho na něj nezapomeneme. Sice je to v koncetračním táboře nepříjemná podívaná, ale vidět by to měl každý. A to nejen proto, aby znal historii, ale také proto, aby už se to neopakovalo.
Lucie Holoušková
