10. Srpen 2011

Další aktivitou v rámci probíhajícího projektu Evropská jízda bylo napsání knihy pohádek. Děti musely zapojit svoji představivost a samy se staly na chvíli spisovateli. Úkolu se zhostily úspěšně a sami můžete posoudit, zda byste některou z nich vybrali jako četbu před spaním pro své děti, vnuky nebo mladší sourozence. Celá svázaná Kniha pohádek je k nahlédnutí v archivu školy, vybrali jsme některé z vydařených prací.

 

 

O princezně v obraze (Adéla Swidrová - 9.B)

 

Před dávnými časy žili v Obrazovém zámku ve Zlatém království král Karafiát a královna Klarion s dcerou princeznou Natálií. Natálie byla krásná, měla dlouhé blond vlasy, které na slunci vytvářely odlesk zlaté barvy, krásné velké modré oči, nos jako knoflíček, růžová líčka a dlouhé nohy. Velmi ráda chodívala mezi chudé lidi a trávila s nimi dlouhé chvíle. Král byl lakomý, bohatý a nejraději by prodal i svou dceru za spoustu peněz. Královna byla vlídná, milá, velmi krásná a nadevše milovala svoji dceru Natálii.

Jednou v létě, když královská malířka tvořila Natáliin portrét, přiletěl zlý černokněžník Cecil z hradu Loket, aby požádal princeznu o ruku. Ta ho odmítla a vysmála se mu. Cecil se rozzuřil a jako kouzlem zmizel a zbyl po něm jen oblak kouře. Najednou se objevil u krále a nabídl mu za jeho dceru drahokamy, diamanty a spoustu zlata. Král by princeznu provdal, ale královna Klarion byla proti. Dlouho se s králem hádali, až královna začala zuřit a běsnit a Cecila vykázala z království.

Princezna byla šťastná, že si nemusí vzít černokněžníka za muže. Spadl jí kámen ze srdce a nechala domalovat obraz se svou podobiznou, dala ho nádherně zarámovat zlatým rámem, do kterého poručila vsadit diamanty. Pak hp pověsili do jejích komnat. Příští den se Natálie vydala na pouť do vsi. Tam zrovna tábořil cirkus Humberto. U cirkusu byl jeden pěkný hoch jménem Filip. Princezna se do něho na první pohled zamilovala a Filip do Natálie taky. Filip Natálii pozval příští den do cirkusu na představení. Byla velice ráda, utíkala na zámek, kde se svěřila mamince. Domluvily se, že půjdou spolu.

Další den šla královna s Natálií do cirkusu. Filip byl krasojezdec. Jeho kůň se jmenoval Stříbrňák. Když uviděl princeznu, zapomněl se a spadl z koně. Princezna se vylekala a běžela k němu. Potom ho nechala odnést na zámek k zámeckému doktorovi, který Filipa prohlédl a zjistil, že má zlomenou nohu. Odnesli ho do princezniných komnat. Princezna u Filipa probděla celou noc.

Mezitím Cecil pozoroval princeznu v kouzelném zrcadle, a když uviděl jejich lásku, začal hledat ve své knihovně knihu kouzel, ve které by našel zaklínadlo. Když ho konečně objevil, vydal se na královský zámek. Černokněžník se zjevil z oblaku kouře před králem a královnou. A vyhrožoval: ,,Jestli se za mě Natálie neprovdá, zakleji ji do obrazu.´´ Královna mu opovržlivým tónem řekla: ,,Zapomeň! Natálka miluje Filipa.´´Cecil se naštval a zmizel, jak měl ve zvyku. Objevil se u zamilovaného páru. Pronesl zaklínadlo, princeznu uvěznil v jejím obraze a byl fuč.

Natálie mohla mluvit a mrkat očima, ale byla uvězněná. Po měsíci se Filipovi uzdravila noha a vydal se přemoci zloducha, protože jedině tak mohl princeznu vysvobodit. Prošel dva kopce až k Černému lesu. Stmívalo se, a tak si udělal na paloučku oheň, a pak usnul. Brzy ráno se vydal znova na cestu. Uprostřed hlubokého lesa vyskočil před něhol oupežník Drbohlav a začal se s ním prát. Filip se nedal a loupežníka udeřil větví. Rychle utíkal pryč, až se dostal k Duhovému jezeru, kde žila víla Mlženka. Ta ho lákala do jezera svou krásou, téměř se jí to povedlo, ale pak si vzpomněl na Natálku a rychle upaloval pryč. Od jezera vedla úzká cestička až k malé chaloupce, kde žila stará babička kořenářka. Babička mu nabídla teplé jídlo a nocleh, ale Filip odmítl a pokračoval v cestě. Došel k Diamantovým skalám. Zhrozil se výšky skal, ale pak uviděl malou cestičku, která vedla uprostřed skalnatého údolí. Když procházel skalami, všiml si jejich krásného lesku a třpytu. O kousek dál zahlédl varovný nápis: Nedotýkejte se drahokamů, neboť skončíte špatně! Filip nebral nápis v úvahu a natáhl ruku k diamantu. Vyrušila ho straka, která k němu přiletěla a snažila se vyklovat diamant ze skály. V tu chvíli zkameněla a Filip se vzpamatoval a pokračoval v cestě.

Když konečně došel k hradu černokněžníka, vlezl dovnitř pootevřenými dveřmi. Začal prohledávat hrad a ve zbrojní místnosti našel stříbrný meč, který byl zarostlý v obrovském smaragdu. Filip si řekl, že ho vytáhne a že se jím pokusí přemoci černokněžníka. Meč vyrval, a pak se rozběhl za Cecilem, který zrovna krmil svého dvouhlavého psa Drda. Filip na Cecila vlítl a začal krutý boj na život a na smrt. Zpočátku vyhrával Cecil, ale pak se vše otočilo a Filip propíchl černokněžníkovo srdce mečem. Pak si ze stáje vzal nejpěknějšího hřebce a vydal se na cestu zpět. Když se vrátil, zjistil, že už je princezna osvobozena, a požádal ji o ruku. Královští rodiče souhlasili a do týdne byla obrovská a veselá svatba, o které se ještě dlouho mluvilo. A jestli neumřeli, tak ve zlatém království žijí dodnes.

 

 

 

O zeleném knoflíčkovi (Barbora Honusová - 9.C)

 

Žil byl jednou jeden knoflík. Patřil ke krásné zelené sukni od holčičky jménem Anička.

Anička svou zelenou sukni měla velmi ráda. Dostala ji od tatínka, který ji přivezl z jedné ze svých mnohých cest. Tatínek Aničce vozil mnoho dárků, ale sukni si Anička oblíbila, protože byla z Holandska. A Anička milovala sýry, tulipány, mlýny a všechny ty barvy této země. Proto byla velmi nešťastná, když se knoflík ztratil.

To bylo tak. Jednou šla Anička nasbírat borůvky mamince na koláče, ale jelikož se letos moc borůvek neurodilo, musela se vydat až do hlubokého lesa. "Mám už plný kyblík!" řekla si a rozhodla se, že se vydá domů. Nemohla si však vzpomenout, kterým směrem přišla.

Anička byla statečná, a tak vylezla na strom a dívala se, jestli někde v dálce neuvidí chaloupku. Jakmile si byla jistá, kterým směrem se vrátit domů, začala ze stromu pomaličku slézat. Vtom však zavadila sukýnkou o větvičku a utrhla si knoflíček.

Knoflík zapadl vedle pařezu, a tak dlouho se nastavoval slunci, až ho uviděla straka a odnesla do svého hnízda. V hnízdě už bylo všelicos. Omšelé hodinky, které dřevorubec odložil na pařez, kousky skla, prstýnek, různorodé lesklé knoflíky a teď už i jeden knoflík zelený.

Náš zelený knoflík se cítil osamělý. Stýskalo se mu po zelené sukýnce a po klidu Aniččiny skříně. Teď se ocitl kdesi mezi cizími nepřívětivými knoflíky, kteří už tady byli asi hodně dlouhý čas.

Knoflík ležel v hnízdě dlouho, když tu jednou přišla velká vichřice a hnízdo spadlo z větve. Kutálelo se a postupně se rozpadalo.

Po vichřici se myslivec procházel po lese a sčítal škody. Hodinky s promáčknutým sklem vyhodil do koše, ale zelený knoflík sbalil do kapsy. Došlo mu, že na jeho mysliveckém kabátu chybí jeden knoflík na kapse. „Dám ho doma ženě,“ pomyslel si.

Jeho žena však knoflík nepřišila myslivci na kabát, ale přišila ho na jednoho plyšového medvídka, kterého chtěla věnovat do tomboly na výstavu zahrádkářů.

Další den ráno, když výstava začala, všichni si prohlíželi ceny a medvídek spolu s knoflíkem jen vyčkávali, kdo ze všech těch lidí si je vlastně odnese. Výstava trvala dlouho a jediné, co knoflík s medvídkem mohli slyšet, byly výkřiky radosti či smutku. Nakonec zůstali jako jediná cena, kterou nikdo nevyhrál.

V tom se ozvaly famfáry a radostné výskání. „Hurá, kdo si nás asi odnese?“ říkali si knoflík a medvídek.

A co se nestalo! Výhercem byla jeho Anička. Ale co to nevidí! Má na sobě zelenou sukni s novým knoflíkem. Červeným knoflíkem. Pro zelený knoflík se zhroutil svět. Anička svůj knoflík ovšem poznala a odnesla si ho domů. Vypárala ho z medvídka a maminka jí ho našila na zbrusu novou aktovku. Medvídkovi pak našila malý lesklý černý knoflíček.

Teď už je knoflík nejšťastnějším knoflíkem pod sluncem. Chodí s Aničkou každý den do školy. Když zelená sukně zůstane doma, zelený knoflík jde s aktovkou. Je rád, že se líbí.

Tak končí vyprávění o zeleném knoflíku a my můžeme doufat, že už nikdy od aktovky neodpadne.

 

 

 

 

Barča zachraňuje svůj malý svět
(Lukáš Macura - 8.B)

Roku 1096 ze severní Francie vytáhla výprava hraběte Roberta Normandského a Roberta Flanderského. Ze střední Francie se přidal hrabě Štěpán z Blois a Hugo z Vermandois, bratr krále Filipa I.Lotrinské vojsko vedli bratři z Boulogne Godefroy, Eustach a Balduin. Oddíly z Provence vedl toulouský hrabě Raimond de Saint-Gilles. Při cestě Huga z Vermandois jižní Itálií se k první křížové výpravě přidal další normanský válečník, kníže Bohemund z Tarentu a jeho synovec Tankred. Na přelomu let 1096-1097 velmoži dorazili do Konstantinopole, kde císaři složili lenní přísahu a císař na oplátku přislíbil výpravě podporu.

Jenže naše zpráva o téhle výpravě nevypráví.

Náš příběh vypráví o jedné dívce z malého města,které sužoval krutý vládce Garmon. Garmon chtěl prvně ovládnout toto malé městečko, aby měl svou základnu,ze které potom dobude svět. Ta dívka se jmenuje Barbora neboli Barča. Barča byla hodná, hezká a chytrá jenže, měla přísné rodiče a ti ji dávali doma tolik práce, že Barča neměla ani čas si hrát s kamarádkami.

Jednoho dne jí rodiče řekli, že musí zajít za svou babičkou pomoct na zahrádce. Jenže její babička nebyla jako její rodiče, naopak se k Barči chovala lépe než kdo jiný. A když dopracovali na zahrádce, tak si šli povídat k babičce domů jako každý den, ale tentokrát babička musela říct Barči něco velice důležitého. Barča dala postavit vodu na čaj a mezitím si ji Babička zavolala do obývacího pokoje a řekla:,,Barunko, musím ti říct něco nesmírně důležitého:“,,A co babi.“,,Víš jak všichni čekáme na toho, kdo nás vysvobodí od Garmona.Tak jediný, kdo nás může zachránit, jsi ty.“Barča se lekla:,,To není možné, proč já?“,,Protože jsi vyvolená.Jen ty nás můžeš zachránit.“,,A jak to víš ,že já?“,,Když ses narodila tak jsem měla vidinu, jak máš na boku připnutou zářivou nádobu a bojuješ s Garmonem.“,,A co mám teda udělat?“,,Musíš zajít do temného lesa za moudrým mudrcem,který tam bydlí v chalupě.Zítra si sbalíš věci a já tě vyprovodím až k okraji lesa.“,,Tak tedy dobře.“Později, když už se to všechno vyjasnilo, si daly čaj a hezky si popovídaly, dokud nemusela Barča jít.Příštího rána si Barča sbalila vše potřebné a vyrazila s babičkou k okraji lesa.,,Dál už budeš muset jít sama, Barunko, opatruj se a neboj se u tvých rodičů to už nějak zařídím.,,Děkuji, babičko, vrátím se co nejdřív,mám tě ráda.Ahoj!“A tak Barča šla po lesní cestě, dokud nezaslechla hlasité dunění tvrdší hudby.Vydala se za tím duněním.A později narazila na jednu chalupu, odkud ten zvuk vycházel.Zaklepala, jenže nikdo neotevíral, tak si řekla, že to asi nikdo neslyšel.Vešla dovnitř kde ji už čekal o něco starší kluk než ona a který ji řekl:,,Vítej, Barčo.“Lekla se:,,Jak to, že víš, jak se jmenuji?“,,Jsem mudrc, já vím všechno.“,,To ty jsi ten mudrc.No myslela jsem si ,že budeš o něco starší ,no, o hodně starší.“Jestli chceš nasadím si vousy, ať vypadám moudřeji.“,,Ne, to nemusí být, jenom si na to musím zvyknout.“,,Tak dobře.Nechceš prohlídku mého domu zadarmo?“,,Klidně,ale přišla jsem tu z jiného důvodu.“,,Já vím.Tak tady mám obývací pokoj.“,,Hmm hezké,a jak se vůbec…páni, to je ta největší plasmová televize, co jsem kdy viděla!“,,Jmenuji se David a jo, je to parádní televize a za dobrou cenu.A dále tady je kuchyň,tady můj pokoj a tady je bazén.“,,Vau, to je parádní barák.“,,Taky jsem si ho sám navrhl.“,,Opravdu parádní, jenže jsem se přišla zeptat jak…“,,…tak ty tedy chceš vědět, jak zničit Garmona jo?Hmm.Už vím, na jihu je fontána smrti,ale střeží ho jedna bestie,která dává záludnou otázku tomu, kdo chce přistoupit k fontáně, a když odpoví špatně, tak zahyne.Je to velice nebezpečné a ještě nikdo na tu otázku neodpověděl správně,smím jít s tebou?“,,Proč se mnou chceš jít?“,,Chtěl bych se setkat s tou bestií a odpovědět na tu otázku.“,,Aha.A určitě bys mi i mohl hodně pomoct při té výpravě.Tak tedy dobře, půjdeš se mnou.“,,Ale vydáme se až zítra, mezitím se uložíš tady v tomto apartmá pro hosty.“,,Páni, já se nestačím divit.“,,Tak tedy dobrou noc,kdybys něco potřebovala, víš, kde mě hledat.“ Příští den ráno David udělal královskou hostinu.Barči už začínalo být nějak všechno podezřelé, ale to jídlo bylo tak vynikající, že na to dočista zapomněla, a bylo jí to úplně jedno.Po snídani nasedli do vznášedla a letěli na jih, dokud je nezastavil podivuhodný strážník.,,Řidičský průkaz, prosím.“,,Ehm,dobrý den, pane strážníku, jak se dnes máte?“Barča se šeptem ptá Davida:,,Ty nemáš řidičský průkaz a vozíš mě vznášedlem?“,,Vždyť mi je jenom čtrnáct, let kde bych asi měl vzít řidičák.“ A strážník dodal.,,No, mám se nic moc, nesnáším tuhle práci,protože je špatně ,,placená,, ale kdyby ste mě vzali s sebou, možná by to bylo lepší.Kde vůbec máte namířeno?,,Na jih.“,, Ale to mi je jedno, kde jedete, můžu jet s vámi?“,,Klidně, pokud nám nedáte pokutu.“,,V pohodě, člověče.A asi byste měli o mně něco vědět,nejsem ledajaký strážník, já jsem taur jménem Krunche.“(Taur je Býk chodící po dvou.) ,,Páni!“,,Tak tedy dobře, pojeď s námi, budeš se hodit.“A znovu jeli dál na jih.Po nějaké době jeli kolem značky ,,Vítejte v Zapadákově“ a Krunche na to:,,Zajímavý název, Zapadákov.“A nešťastnou náhodou se jim tam porouchal slunečními paprsky poháněný motor. A tak musel Krunche dotlačit vznášedlo až do opravny. Barča s Davidem zašli do hotelu podívat se na nějaké volné pokoje a naneštěstí byl volný už jen jeden s manželskou postelí, a to protože to byl hotel s jedním pokojem.A tak řekl David Barči:,,Vezmi si ten pokoj, my s Krunchem se vyspíme pod širým nebem.“ ,,Děkuju Davide.“Večer si Krunche a David povídají:,,Ty, Davide, že se ti Barča líbí!“ ,,Jo, ale neříkej jí to.“,,A co vůbec:,,chcete na jihu dělat, slyšel jsem, že tam žije bestie, která dává otázky lidem, kteří chtějí jít ke studně smrti a ti, kteří odpoví špatně, tak je zabije.“,,Přesně tam máme namířeno.“A tak si celý večer Krunche s Davidem povídali, dokud neusnuli.Další den ráno všichni tři zašli do opravny vznášedel, aby už mohli ze Zapadákova odjet, jenže do vznášedla chyběl zásadní kámen, bez kterého vznášedlo nefunguje.Tak se zeptali opraváře, Grandberga kde by ten kámen mohli najít.Ten jim dal mapu, kde je ten kámen a že musí projít přes Dračí hory,Mrtvý les a Jezero zapomění.Krunche si před cestou koupil energy drinky tak mohl jít pořád,ale protože lidé jsou jenom lidé, tak musel večer čekat na Barču a Davida, aspoň mohl dělat stráž, když oni spali.Zavzpomínal si na staré časy bojovníka, kdy bojoval proti skřetům,kostlivcům a všelijakým žoldákům.Ale ty časy jsou už dávno pryč.Za pár dní došli k Dračím horám.Bylo velice nebezpečné přes ně jít ,ale neměli na výběr.Když dorazili k tajemné jeskyni, tak už se stmívalo, a tak si usmyslili, že půjdou spát.Krunche ještě předtím ale musel prohledat tu jeskyni, přece jen byli v Dračích horách.A jak Krunche procházel jeskyní dál a dál ,tím víc se mu mu zdálo, že v jeskyni není sám.A taky že nebyl.Zakopl o nějaký zaoblený kámen ,ale když se podíval z blízka tak zjistil, že to je veliké vejce.A když se otočil zpátky, tak na něho koukaly dvě velké oči jako jeho hlava. Krunche s úsměvem vytáhnul svoje staré válečné kladivo, kde bylo vyryto ,,KLADIVO SMRTI“.Mezitím si před jeskyní povídal David s Barčou o životě:,,Tak co, Barčo, už jsi někdy přemýšlela nad cílem života?“,,Ani ne,proč se ptáš?“,,Jenom tak.“ Z jeskyně vyšlehnul plamen.,,Barčo, jsi v pohodě?“,,Jo,ale co Krunche?“ Po chvilce se z jeskyně ozval zuřivý řev.,,Myslím ,že je v pohodě,“řekl David.Tak si David s Barčou dál povídali před jeskyní.Sem tam vyšlehly plameny nebo vyletěly nějaké kusy brnění,ale ti dva se pořád bavili.Když vše v jeskyni utichlo, David s Barčou opatrně šli dovnitř.Před nimi se zjevil Krunche, kterému plápolal ocas.,,Tak lidi, já myslím, že je jeskyně čistá.“Tak se utábořili uvnitř a k večeři Barča udělala dračí vaječinu.Příští ráno vstávali všichni později než obvykle,ale probudilo je, když Krunche vypustil dost hlasitě své plyny.,,Tak, jak jste se vyspali vy dva?“ptá se vysmátý Krunche.Se zívnutím se ozve David:,,Tak jsem se nevyspal ani nepamatuju, po té vaječině se spalo výborně.“,,To jsem ráda,že ti chutnalo.“,,No, holoubci, není co dělat, musíme vyrazit.“,,Tak tedy dobře, vyrážíme vpřed.“,,Nechtěl by někdo energy drink?“,,Jasně, já si dám.“,,Já taky.“A tak putovali po Dračích horách v čele šel Krunche, který měl po ruce své drtivé kladivo a za ním David a Barča.Přes dračí hory šli pět dní a potkali dva další draky,které Krunche snadno zlikvidoval.Pokusil se dokonce i ochočit jedno dráče,ale dopadl tak,že mu zmizely chlupy na břichu.David s Barčou se mu posmívali, protože vypadal jako gorila.Když už došli do Mrtvého lesa, tak mu ty chlupy dorostly.,,Slyšel jsem, že v Mrtvém lese žije Ganoris,“povídá Krunche. David se ptá:,,A co to vůbec je?“,,Říká se,že je vysoký osm metrů,má čtyři nohy,ocas a na zádech obrovské trny.“,,To teda bude zajímavé jestli ho potkáme.“,,A taky se říká,že les obývají kostlivci.“,,Doufám, že to přežijeme.“,,Neboj se, Barčo, Krunche a já tě ochráníme.“Už se schylovalo k večeru tak se utábořili.Krunche a David se domluvili, kdo kdy bude hlídat tábor, kdyby je náhodou přepadli kostlivci.Krunche dal pět energy drinků Davidovi a šel se vyspat do té doby, než ho probudí David, aby se vystřídali.Noc byla klidná,pro Davida až moc, proto si zdřímnul místo toho, aby hlídal, naštěstí nikdo nezaútočil na tábor.Když se probudil Krunche, už bylo ráno a David pořád ještě spal.Krunche do něho kopl, aby se probudil,ale David nic.Kopl ho znovu, ale silněji, a to už se David probudil.,,Jakto,že jsi mne nevzbudil, abych hlídal tábor?!“,,Promiň,ale nejspíš jsem usnul.“,,Vypadá to tak.“,,Ale přežili jsme to bez ztrát, takže to je v pohodě, ne?“,,Tak protentokrát ti to odpustím, ale příště si mě nepřej.“,,Slibuji, že se to už nestane.A kde je vůbec Barča?“,,Nevím, asi si šla odskočit.“,,Doufejme,že to tak je.“A tak David rozdělal oheň a Krunche šel hledat Barču.Krunche se vrátil po pěti minutách a Barča nikde.,,Tak co, našel jsi Barču?“,,Ne.“Šel přiložit k ohni a naštěstí přišla Barča s nějakým pytlem.,,Kde jsi byla?“zeptal se David.,,Pro snídani.“,,A co bude?“,,Šťavnatá žabí stehýnka.“,,Páni, tak to jsem ještě nejedl.“Uvidíš,že to je delikatesa.“,,Tak jo, stejně už mám šílený hlad.“Barča připravila žabí stehýnka a všichni si na nich moc pochutnali.Když dojedli,uhasili oheň, tak znovu vyrazili.Krunche znovu první a David s Barčou těsně za ním.Šli několik hodin a Barča už nemohla, tak si dali přestávku.Krunche šel prohledat okolí, jestli je někdo náhodou nesleduje.David s Barčou si povídali o všem možném.Když Krunche procházel lesem, tak se před ním zjevil kostlivec.Krunche se zlekl,ale naštěstí rychle zareagoval a zničil ho.Ale věděl, že když tam byl jeden kostlivec, tak tam budou i další.A tak rychle běžel za Davidem, ať se připraví na boj,ale kostlivci byli rychlejší.Krunche běžel co nejrychleji mohl, a už slyšel, jak ho volají David s Barčou, aby jim pomohl v boji.Krunche konečně dorazil a zničil svým kladivem kostlivce, který se už natahoval pro Barču a hodil meč Davidovi, aby se bránil před kostlivcem, který ho už skoro měl.Křičel na Barču, aby rychle vylezla na strom, ale v cestě jí stal jeden kostlivec.Barča rychle vzala palici,hbitě udeřila do kostlivce a ten se sesypal na hromadu kostí.Barča už lezla na strom,ale další kostlivec ji chytil za nohu, a tak nemohla vylést na horu.Barča křičela o pomoc,ale Krunche byl zabarikádovaný deseti kostlivci a jediný, kdo ji mohl pomoct, byl David, ten zničil dva kostlivce, kteří mu stáli v cestě a urval hlavu tomu, který Barču držel za nohu.Barča rychle lezla nahoru a David ničil kostlivce pod stromem.Na Krunchovi už byla hromada kostlivců, David mu chtěl jít pomoct,ale najednou začalo z té hroudy kostlivců vyzařovat ostré světlo a po chvíli se světlo zase stáhlo a hromada kostlivců vybouchla.Vzduchem lítaly už jenom kousky kostí a prach.Když se David s Barčou vzpamatovali, zahlédli Krunche, jak stojí na místě, kde byla hrouda kostlivců se zářícím kladivem.Krunche se pousmál a všichni si oddechli.David a Barča se ani nechtěli zeptat, jak to dokázal,protože byli šťastní z toho,že to přežili všichni tři,ale věděli, že to nebylo naposledy,že je někdo tak přepadl, a tak si David nechal meč, co mu dal Krunche a ještě dal Davidovi luk a šípy a Barči dal dvě dýky a pár vrhacích nožů.Jenže David to moc s lukem neuměl a Barča s dýkami, tak Krunche udělal výcvik.Davida a Barču cvičil tak tvrdě a tak dlouho, dokud ho nedokázali přemoct.Mezitím je třikrát napadli kostlivci a pomalu se dostávali přes Mrtvý les.Po několika dnech tvrdé práce už byli perfektně vycvičeni natolik, aby se dokázali ubránit desítkám kostlivců.U podvečera si znovu rozdělali oheň, povečeřeli pár veverek a David s Barčou šli, spát zatímco Krunche hlídal tábor.Ten se šel porozhlédnout po okolí a zahlédl nějakou jeskyni,ale nešel ji prohledat, chtěl, aby ji prohledal s Barčou a Davidem,protože měl špatné tušení že by tam mohlo být něco příšerného.A tak šel zpátky do tábora a čekal do doby, dokud neměl probudit Davida na stráž.Ráno je s citem probudil David, aby vstávali, Barča jim udělala menší snídani a Krunche jim řekl, že se půjdou podívat do jeskyně,protože si myslí, že by tam mohlo něco být.David a Barča souhlasili,že půjdou.Dosnídali A vyrazili k jeskyni.,,A co si myslíš,že tam může být?“zeptal se David.,,Ganoris.“,,No do prkýnka.A myslíš,že jsme na něj dostatečně připraveni?“zeptala se Barča.,,Já to vím.“,,Doufejme ,že se nemýlíš Krunche.“,,Věř mi, jste dobře vycvičeni na boj, viděl jsem vás v akci,ale teď už ticho, tady je ta jeskyně.“David,Barča a Krunche pomalu a opatrně šli do jeskyně.Otáčeli se za každým podezřelým zvukem.Najednou se ozval hrůzostrašný řev. A vyskočil před nimi obří démon měřil tak pět metrů,měl ostré dlouhé špičáky a drápy,na ocasu měl velké ostny a na zádech měl tvrdý krunýř.,,U všech rohatých!!!To je macek!“ zařval David.Krunche mu hned chtěl rozdrtit lebku kladivem,ale Ganoris ho sejmul mohutnou tlapou.David po něm střílel šípy,ale marně.Ganoris se schoulil do sebe a šípy se o krunýř jen odrážely.Krunche se vzpamatoval a skočil mu na záda,ale Ganoris ho střepal, a když ho chtěl ocasem zabít, tak Krunche hbitě uhnul.Barča po něm hodila nůž, ten se mu zabodl do krku.Ganoris zařval a rozběhl se proti Barči, Krunche po něm skočil z boku a Ganoris se obrátil proti Krunchovi.David mu usekl kus ocasu s ostny.Ganoris se rozzuřil a plnou rychlostí běžel proti Davidovi,David mu uskočil a Ganoris naboural do zdi.Ze stropu se urval kus kamene.,,Pozor, hroutí se to tady!“Křičela na ně Barča.Krunche kladivem praštil Ganorise do hlavy,ale ten se ještě vzpamatoval.Ze stropu odpadávaly další kusy kamenů a Barča se rozběhla s křikem proti Ganorisovi,házela na něho dýky,David do něho střílel šípy,Barča skočila Ganorisovi na krk a bodala ho do stejného místa.Krunche kladivem plnou sílou udeřil Ganorise do nohy,Ganoris se svalil na zem,Barča odskočila z jeho krku a Krunche mu zasadil poslední ránu do hlavy.David na ně křičel aby, rychle utekli, celé se to tu zhroutí!Rychle utíkali ven David s Barčou, už byli skoro venku a křičeli na Krunche:,,Dělej Krunche, běž!“Krunche běžel, co mohl, vyhýbal se padajícím kamenům.David s Barčou už byli venku a pořád křičeli na Krunche:,,Rychlé!“Krunche se už k nim blížil,ale jeskyně se už celá hroutila,Krunche skočil a strop se zhroutil.David a Barča Krunche nikde neviděli,protože byl všude prach.Když prach ulehl, spatřili Krunche, jak leží pár centimetrů od sesuté jeskyně.David s Barčou k němu rychle běželi.Obrátili ho na záda a Krunche začal vykašlávat prach.Davidovi a Barči se moc ulevilo.,,Tak jsme to zvládli,“zašeptal Krunche.David a Barča se pousmáli a zavlekli ho do tábora,tam mu dali napít a všichni si odpočinuli.Celý den odpočívali a večer už byl Krunche zase Krunche, a tak byl znovu na stráži s Davidem.Ráno Barča udělala snídani z kajmaních vajíček a maso z kajmana.Když dosnídali a uklidili tábor, tak znovu vyrazili.Při večeru se konečně dostávali z lesa a po dlouhé době znovu spatřili nádhernou oblohu, na ní velký měsíc a milióny malých hvězd.Louka vypadala jako moře lučních kvítí.Radovali se,že jsou z toho odporného lesa pryč a Barča štěstím bez sebe políbila Davida.David se nikdy necítil lépe.Tuto šťastnou chvíli si zapamatuje navždy.Večer si ulehli do trávy všichni tři.Krunche byl šťastný ,že už nemusí být na stráži, a tak myslel na svůj domov v dalekých končinách, že okamžitě usnul.Barča s Davidem leželi ve vysoké trávě, kde si povídali celou noc a koukali se na hvězdy.,,Víš, co je nádherné na hvězdách?“zeptala se Barča Davida.,,Je toho hodně.“,,To ano,ale já jsem myslela to,že se možná právě teď babička kouká na ty samé hvězdy, co my.“,,Neboj Barčo, určitě je v pořádku a myslí na tebe.“,,Děkuji, Davide.“,,Za co?“,,Za to,že mi tak pomáháš.“,,Ale to je samozřejmost.Pro tebe bych udělal všechno.“A tak si povídali, dokud neusnuli až někdy nad ránem.Krunche si spokojeně chrápal, dokud ho nevzbudila moucha na nose.Pořádně si zívnul a řekl:,,Tak jsem se nevyspal, už ani nepamatuji.Šel probudit Davida s Barčou, ale když je viděl, jak spokojeně spí, tak je nechal a šel ulovit pár svišťů.Když se vrátil se čtyřmi svišti a jedním syslem, tak ti dva pořád spali Krunche to už začínalo trochu zlobit,ale jelikož byl na kurzu, tak udělal parádní snídani.Když ucítili tu nádhernou vůni, tak hned vstávali z ulehlé trávy.Oba dva se divili, jak to,že umí Krunche tak dobře připravit sviště.A tak ho pochválili za dobrou snídani.Podívali se na mapu, jakým směrem se vydat, a šli.Šli půl dne, dokud nedorazili k vesničce, postavené kolem Jezera zapomění.Obyvatelé té vesničky byli Dyvajové.Dyvajové vypadají jako lidské vydry.,,Tak co lidi myslíte,že jsou přátelští?“zeptal se Krunche.,,Nevím půjdeme to zkusit,ale mějte se na pozoru,“řekl David.A tak se vydali do vesnice.,,Vypadají neškodně.“,,Vypadají,ale radši si promluvíme s jejich vůdcem.“Barča se zeptá jednoho Dyvaje, který se houpe v síťce.,,Dobrý den, mohla bych se zeptat, kde je váš vůdce?“,,Jo holka, to já nevím ,nejspíš tam v hlavní budově.“,,Děkuji pane.“,,No jo.“A tak vešli do boudy se slaměnou střechou.Všichni se tam flákali a vypadalo to jako by nevěděli, co měli udělat.Došli k Dyvajovi, který seděl na něčem, co vypadalo jako trůn, a tak se ho zeptali.,,Vy jste vůdce této vesnice?“,,Já?Nevím,sedím na trůně,mám korunu takže asi jo.“,,A jak se jmenuje váš národ?“,,Počkejte, pokusím se vzpomenout.“Podíval se na desku nad vchodem, kde bylo napsáno,,DYVAJOVÉ BUDOU VŽDY STRÁŽIT JEZERO ZAPOMNĚNÍ A TO, CO JEZERO SKRÝVÁ“.Myslím, že Dyvajové.“,,Myslíte?“,,Asi to tak je.“,,A nevíte kde by jsme mohli najít takový kámen,který umožňuje chod vznášedla?“,,Tak to fakt nevím, ani nevím, kdo jsem, takže vám asi nepomůžu,ale jestli chcete můžete se poohlédnout kolem, jestli vám něco nepomůže.“,,Děkujeme.Aspoň něco.“,,Dosti podivuhodní tvorové, takoví tvrdohlaví.“,,Máš pravdu, Krunche ,ale radši bych se tu moc dlouho nezdržovala.“,,Tak jo, pojďte najít něco, co nás dovede až k tomu kameni, a půjdem rychle odtud.“Prohledávali šuplíky a všechna podezřelá místa, dokud David nevyslovil:,,Něco jsem tu našel.“David našel za obrazem kus zažloutlého papíru, na kterém byla popsána celá oblast vesnice.,,Paráda ukaž to, ať víme, co musíme udělat.“,,Tady je nakreslena na druhém konci jezera nějaká jeskyně,nejspíš tam najdeme ten kámen.“,,Tak dobře, hlavně ať už jsme pryč.“Trvalo jim půl hodiny, než obešli celé jezero.Všichni tři se vydali do jeskyně, aby našli ten kámen.Netrvalo jim dlouho a dostali se do komnaty, kde byly starým cizím jazykem popsány zdi a uprostřed ležel kámen velký jako pěst,který modravě zářil.Barča je zastavila.,,Počkejte, co když je to past.“.,,Kdo by dělal past u kamene, který dělá vznášedlo vznášedlem?“,,Nevím,ale radši dávej pozor kam šlapeš.“,,Dobře.“Krunche už našlapoval,ale David ho rychle zastavil.,,Počkej!“,,Co zase?“,,Píše se tady,že kdo vkročí do komnaty, tak probudí kruté příšery,které nesou název Terejové.Píše se tu o nich,že jsou vysocí 2metry,pohybují se ocasem,protože nemají nohy, a jejich hlavní zbraň je trojzubec.Dyvajové bojovali proti nim stovky let, aby uhlídali kámen jenže ten boj trval tak dlouho,že Terejové použili všechnu svou moc do toho aby, Dyvajové ztratili pamět, jenže nevěděli,že když tak učiní, tak usnou věčným spánkem.Staří Dyvajové to naštěstí věděli, a tak vytesali tyto nápisy pro výstrahu, kdyby to náhodou Terejové udělali.Naštěstí do té jeskyně Terejové nikdy nevešli,protože si mysleli,že když tam půjdou, tak se promění v prach.“,,Jak to všechno víš?“,,Za prvé jsem mudrc a za druhé venku byla cedule s obrázkem jak se Terej proměnil v jeskyni na prach.“,,Tak dobře,ale co tedy uděláme?“Než se Krunche otočil,David se už pokoušel dlouhou tyčí shodit kámen z místa, kde ležel.Moc mu to nešlo, a tak vzal Krunche taky jednu a pokoušel se mu pomoct.Jenže ani mu se to nedařilo.Po pár minutách si všimli,že někde zmizla Barča a než se nadáli, už se shýbala pro kámen ze stropu, na kterém visela z lana,který si zavázala na stalaktit.David na ni zakřičel:,,Co to děláš!“Barča se lekla a spadla na zem.Podlaha začala zářit.Záře z podlahy vyletěla ven z jeskyně a vletěla do vody.Barča rychle sebrala kámen a běžela se podívat s Davidem a Krunchem ven.Celé jezero zářilo jako slunce a po pár sekundách znovu zhaslo,ale místo toho začali vylézat Terejové.Ti měli výhodu toho,že Dyvajové ztratili pamět.Barča,David a Krunche rychle běželi na pomoc Dyvajům.Jenže když doběhli, Dyvajové už byli mrtví.A tak se šli rychle schovat za kopec a sledovali, co Terejové udělají.Terejové se ve vesnici chovali jako doma, což bylo dost, zajímavé když právě vyvraždili jejich obyvatele.A David si vzpomněl na jeden nápis v jeskyni.Stálo tam,,Nedopustíme původním obyvatelům vrátit se zpět do vesnice!“ David to řekl Barči a Krunchovi.Oba byli docela zaskočeni,ale usmyslili si,že to risknou a půjdou za nimi dolů.Terejové je vlídně přivítali a ihned chystali pohoštění pro první návštěvníky po tak dlouhé době.David se je zeptal, jak to tedy bylo, a tak se zaposlouchali, když vyprávěl stařešina Terejů,že už byla tma.A tak jim přichystali Terejové chatrč na přenocování a dohodli se,že ráno je dopraví na létajících obludách do Zapadákova.I tak se ráno stalo.Když ale uviděli ty obludy,které měly drápy velké jako meč a zuby jako dýky, tak se Barča tak zlekla, že se ihned bežela schovat za Krunche,který z nich také nebyl zrovna ve své kůži.Jenže David už o těchto tvorech slyšel, a tak jim vysvětlil,že jsou úplně neškodní,bázliví a že se není čeho bát, snad jedině kdyby se něčeho zlekli,ale to už jim David radši neřekl.A tak si nasednul David jako první trochu se vytáhl před Barčou a Krunche ho následoval, jenže Barča se stále hodně bála, a tak ji David přesvědčil, aby si nasedla za něho a ať se nebojí.Tak Barča bázlivě přikývla a opatrně vylezla na obludu.,,Tak a můžeme letět,“řekl radostně Terej a vyrazili, celá vesnice jim mávala na rozloučenou.Krunche si užíval let na obludě,Barča se přestávala bát a David, ten si jenom užíval toho výhledu a přítomnosti Barči.Už se začínaly na nebi ukazovat první hvězdy a Barča s Davidem se uvolnili a začali si znovu povídat o všech možných věcech, o domově,o přírodě,o životě a později začali i o nich dvou.Povídali si znovu celou noc,ale každý člověk potřebuje spát, a tak později usnuli s hřejivým pocitem,že je někdo, o koho se můžou opřít v takových těžkých dobách a že mají někoho, kdo je má rád.Ráno, když se všichni probudili, tak uviděli pod sebou Mrtvý les.Krunche se smál, a tak se ho David s úsměvem na tváři zeptal:,,Pročpak se tak směješ, můj chlupatý příteli?“,,Ale, jenom jsem zahlédl dole bandu kostlivců,kteří po sobě házeli vlastními lebkami, hehe!“,,To máme ale nádherný den, že?“,,Nádherný den,“odpověděl s radostí David.,,Lidi tlačí vás taky tak zadnice jako mě?“ zeptal se Krunche a David na to:,,Šíleně tlačí.Nemohli bychom sletět na chvíli na zem, aspoň aby si i obludy odpočinuly.“,,Moc vás prosíme,můžeme si odpočinout a natáhnout nohy?“přidala se Barča.,,Tak tedy dobrá,ale nevím, proč jste tak prosili, sám jsem to chtěl navrhnout.“Vyhlédli si místo, kde bylo méně stromů a přistáli.Všichni měli úplně zdřevěnělé nohy, a tak jim chvilku trvalo, než se rozchodili a než se vůbec pohnuli z místa.Později se procházeli, ale moc dlouho nemohli, protože se k nim blížila banda kostlivců,kteří neváhali a ihned na ně zaútočili.,,Rychle naskočte na Rendyjavaky!“zařval Terej.Barča se záhadně rychle objevila na hřbetě Rendyjavaka a volala na Davida, který byl o něco dál od ostatních.,,Rychle, Davide pospěš si!“Krunche a Terej už také byli na hřbetě svého Rendyjavaka, jenom David ještě spěchal, co mu nohy stačily, aby se dostal k Rendyjavakovi dřív než Kostlivci.,,Rychle, Davide,dělej,pohni sebou!“Konečně se dostal na hřbet Rendyjakava a všichni rychle odtamtud vypadli.,,Uf,to bylo o chlup.“,,To teda jo, Krunche, ale berme to positivně, aspoň jsme si pořádně protáhli nohy.“Jen co to David dořekl, tak se začali všichni smát, ale Barča to jenom předstírala,protože měla velký strach o Davida a nechtěla by o něj přijít.,,Tak lidi, ještě poletíme čtyři dny, tak si užijte letu,“řekl Terej.Barča s Davidem si byli cestou pořád blíž a blíž a ani si neuvědomili, jak hodně se mají rádi,Krunche se spřátelil s Terejem a dohodli se, že když doletí do Zapadákova, tak si zajdou společně do hospody.Po dlouhých čtyřech dnech konečně spatřili Zapadákov.Krunche pomohl Terejovi zavést do stodoly Rendyjakavy a šli spolu hned do hospody na pořádné pivo.A Barča s Davidem šli za Grandbergem,opravářem v opravně vznášedel a všemožných povozů.,Tak, pane Gandbergu, dorazili jsme a máme i ten kámen.“,,Páni,já opravdu žasnu, jak jste to dokázali?“,.To by bylo na dlouhé povídání,možná někdy jindy.“,,Tak tedy dobře a dáte mi ten kámen?“,,Tady je.“,,Tak opravené to budete mít zítra ráno,zatím se ubytujte v hotelu a pak můžete znovu vyrazit.“,,Děkujeme vám mnohokrát.“,,Ale to nestojí za řeč,já se jen divím jak jste se tam dokázali dostat.“,,Tak my půjdeme.“Když se Barča ubytovala v hotelu, šel David do hospody za Krunchem a Terejem.Sice je našel v hospodě ,ale už byli tak namol, že je nedokázal odtáhnout k hotelu, tak se tam s nimi zdržel a dal si taky pár piv,protože nemohl přestat myslet na Barču.Po několika pivech už tančili všichni na stole až do doby, než je vyhodil hospodský.A potom se už jenom tak potulovali, dokud neskončili všichni na zemi, kde všichni přenocovali,samozřejmě je ráno šíleně bolela hlava a naštěstí si nic nepamatovali.Ráno je vzala Barča do svého pokoje aby se o ně postarala.,,Jak jste se dokázali takhle zřídit?“,,Barčo, povíme ti to asi tak,když jsi s nejlepšími kámoši v hospodě, tak to jde jako na běžícím páse,“odpověděl s úsměvem na tváři Krunche.Pak si ale znovu stěžoval na to,že ho bolí hlava,bodejť ne, když se tak „zlili“.Po asi hodině a půl se vzchopili a zašli ke Gandbergovi a rozloučili se s Terejem,který následně odletěl i s Rendyjakavy.V opravně našli Gandberga, jak čte nějakou zaprášenou knihu.,,Co to čteš Gandbergu?“,,Á, ahoj,když jsem uviděl ten kámen, tak jsem si vzpomněl, když jsem byl ještě malý, otec mi jednou vyprávěl jeden příběh.,,A řekneš nám jaký?,,Teď jsem se k tomu chtěl dostat.No, takže nebudu vám sice vyprávět celý ten příběh ,ale řeknu vám, proč jsem si na to vzpomněl.Totiž můj otec byl takový menší badatel a jeho jeden z mnoha cílů, byl tento kámen.“,,A řekneš nám, jestli nám to nějak pomůže nebo něco, co by nás mohlo zajímat?“,,Samozřejmě, stačí jen chvilku vyčkat, kam spěchat, když máme před sebou takovou mocnou věc.“,,Cože?Vždyť to je jen součástka k vznášedlu.“,,Ne tak docela,tento kámen má totiž tu moc teleportace.“,,Páni, a to jste nemohl říct hned?“,,To je přece stejně jedno, když se můžete nespočetkrát teleportovat,“odpověděl s menším pousmátím Gandberg Krunchovi.,,A jak se to vůbec ovládá, to vám váš otec vysvětlil?“,,To sice ne,ale vysvětlila mi to tato kniha.Prostě a jasně musíte myslet na místo kde se chcete teleportovat a držet se kamene.“,,Tak my vám tedy mnohokrát děkujeme, pane Gandbergu, a naše vznášedlo si můžete nechat.“,,Není zač,byla radost s vámi spolupracovat.“Před opravnou se připravovali na teleportaci.,,Takže máme všechno?“,,Jo.“,,Opravdu Krunche?“,,Myslím,že jo.“,,Tak abychom něco nezapomněli.“,,To je jedno hlavně už pojďte.“,,Tak dobře, já nevím, jak to tam vypadá, ty jo, Barčo?“,,Taky ne,teď se musíme spolehnout na našeho Davida.“,,A já jelikož vás nesmím teď zklamat, tak jsem už dávno četl pár knih a fontáně smrti a naštěstí pro nás tam bylo i pár obrázků ,jenže se objevíme přímo před Bestií.Takže se pořádně připravte, sice nám nic neudělá, jen když odpovíme špatně,ale v to pochybuji.“,,Tak jo, já můžu, co vy?“Krunche a David přikývli.Krunche nastavil ruku s kamenem,David s Barčou se ho dotkli a za pět sekund po nich na místě nezbyl ani vlásek.,,Páni, to tu ale vypadá.“,,To teda, taky to je nějakých těch 1000 let zpátky, kdy to tu vypadalo normálně.“,,No tak to se není co divit.“,,A kde je ta Bestie?“,,Myslím,že je to tamta kupa starých peří a chlupů.“Z kupy se ozve kašel.,,Kdo jste?“,,My jsme taková parta, co se vydala ke studně, a kdo nebo co jsi ty?“,,Já jsem Bestie, nejkrutější bytost, co je tak dlouho u podsvětí ,he ,he.“,,No tak to se už nedivím, že jsi taková hrouda všeho, co z tebe vypadlo,“ušklíbil se Krunche.,,Tak vy jdete ke studni, jo?“,,No rádi bychom.“,,A víte,že musíte zodpovědět nejtěžší otázky, co kdy byly v mých dobách?“,,Jasně,tak sem s nimi.“,,Takže první otázka.Máte prázdnou skříň.Co musíte udělat, abyste tam dostali žirafu?“,,To je lehké, přece otevřít skříň a dát tam tu žirafu.“,,Ha, myslíte si,že jste chytří co?Ale druhá otázka je těžší.Jak dostanete slona do skříně?“,,Otevřít skříň,vyndat žirafu,dát tam slona a zavřít skříň.“,,No dobře, dvě otázky jste odpověděli správně,ale tu třetí dalo jen málo lidí.“,,Máte jednadvacet myší,koupíte si jed-na-dvacet myší.Kolik máte myší?“,,A ta je lehká jako ty předchozí, přece čtyřicet dva myší.“,,Špatně!!!Háhahahahá.“,,Není to, špatně sice jsme si koupili jed na dvacet myší, ale nepoužili jsme ho na ty myši, které se mezi tím rozmnožili o dvacet jedna a kdo se směje teď co?!Hahá!“,,Ne, to se mi snad jenom zdá, vy jste odpověděli na všechny otázky správně!?“,,A co jste si myslel,že to nedáme?Hehé.“,,No už je to tak musím vás pustit ke studni.“Náhle se otevřela velká zeď za Bestií, za kterou byla obří místnost.Byly tam stromy krásná zelená tráva a velké, hluboké a průzračné jezero.A vedle toho krásného byla zašlá stará popraskaná fontána se zelenou vodou.,,Když naberete vodu z toho jezera, tak omládnu znovu o 1000 let, jestli byste byli tak hodní a nabrali tu vodu, tak bych vám potom splnil vaše přání.“,,Co kdybychom to udělali?“,,Ne, počkej, Krunche, určitě to je chyták.“,,Jak to víš, prostě jsem mudrc, mám na to čuch.“,,Tak dobře, radši ti budeme věřit.“,,Pojďte nabrat tu vodu z fontány.“Potom, co nabrali vodu z fontány, se stalo něco divného.Z hroudy od Bestie se náhle objevila mladá normální Bestie.,,Dobře jste udělali, smrtelníci, to byla vaše závěrečná zkouška.Nikdy neomlazujte Bestii ta totiž nemůže zestárnout.Takže, kde byste chtěli zavést?“,,Nepotřebujeme nikde zavést, máme totiž tento kámen.“,,Páni,ale aspoň byste se chtěli na mě proletět, ne?Prosím, udělejte to pro mě, rád bych se provětral, a to můžu jedině, když potřebuje někdo někde svézt.“,,Tak dobře.“,,Děkuji moc, už jsem nebyl venku šíleně dlouhou dobu.“,,Hlavně když nás tam dostanete.“,,Tak se pořádně držte, ze začátku možná mi to chvilku nepůjde,ale potom to bude šílená rychlost.“Tak jak,řekla Bestie.Ze začátku jí to opravdu moc nešlo,ale stačila chvilka a už letěli jako blesk.Za tři dny už byli hodně blízko toho malého městečka, odkud pochází Barča.,,A jak vlastně porazíme Garmona?“,,Takže prvně tam vlezu já, upoutám pozornost, a když zapískám, přiběhne Krunche a ten je tam všechny zmasakruje.Potom půjdeš i ty Barčo a půjdeme dál, dokud nenajdeme kancelář Garmona.“,,Pokud bych mohl, tak bych se rád něco dozvěděl o té vaší akci.“Chvíli Bestii vysvětlovala Barča, o co vlastně jde, a Bestie nato:,,To bude, ale určitě hodně dobře hlídaný, nechtěli byste ode mne pomoc?“,,Klidně, každý, kdo bude s námi, se hodí.“,,Aspoň si otestuji po dlouhé době svou sílu.“A než doletěli ke Garmonově základně, tak si pořádně promysleli jak uskuteční útok.Přistáli o něco málo dál, aby na ně hned nepřišli.K základně došli pěšky.David se dostal dovnitř a upoutal pozornost,když byl houf vojáků kolem něho, tak zapískal a najednou vletěla do okna Bestie ,ta tam všechny pobila a nikdo nestačil ani ceknout.Tak šli dál, dokud se nedostali do takové obří místnosti.Tam stál Garmon i se svoji armádou a jedním velkým démonem.Barča,David,Krunche a Bestie stáli na místě a potichu si šeptali, koho si berou.Barča s Davidem jednu polovinu,Krunche druhou polovinu a Bestie se pobije s tím velkým démonem.Když tu najednou ze střešních oken vletěly Rendyjakavy s Terejem na zádech a z vchodu přiběhlo asi tak padesát Terejů.,,Takže změna,David a Barča se postarají o Garmona, Bestie s Krunchem se pobijí s démonem a Terejové se postarají o zbytek.Najednou začali řvát a strhla se bitva.Byla to šílená mela, Terejové i Gamonova armáda rychle ubývala.Krunche s Bestií se mlátili s démonem,který měl očividně převahu a Barča s Davidem, ti jenom pokoušeli se dostat co nejblíže ke Garmonovi,jenže přes tu hromadu vojáků to nešlo.Krunche zasadil krutou ránu démonovi kladivem a ten mu na to hned odpověděl hrubou silou, jednou tlapou ho odrazil na zeď, když to viděla Bestie, tak se hned rozletěla k jeho hlavě a uštědřila mu ránu přímo do obličeje.Ten se ihned vzchopil a pokračoval v boji.David si toho všiml a řekl Barči, že musí prvně zničit démona.Barča přikývla a vydali se za démonem.David už z dálky po démonovi střílel šípy a Barča po něm vrhala nože.Démonovi už uštědřili mnoho tvrdých zásahů, ale pořád ještě stál na nohou a měl mnoho síly,skoro jakoby mu nic neudělali.Bestii po chvíli napadlo,že by bylo chytřejší zabít Garmona.Tak rychle obletěl všechny, ať se všichni soustředí útokem na Garmon.Rendyjakavy a pár Terejů ještě doráželi na démona, aby se hned tak nedostal ke Garmonovi.Rychle se postarali o vojáky,kteří strážili Garmona a hned se do něho pustili, ten, ale měl ještě mnoho síly a nebyl vůbec unavený.Bestie plnou sílou do něho vletěla a pořádně ho udeřila, ale Garmonovi to skoro nic neudělalo a až potom Bestii došlo, že musí použít vodu z fontány.Zavolala na Barču:,,Rychle, Barčo, musíš ho polít tou vodou.“David se rozběhl proti Garmonovi a Barča běžela hned za ním.Krunche se vzpamatoval z rány od démona a všiml si, co se děje, a zrovna si všiml, jak běží David s Barčou proti Garmonovi.Garmon se na ně připravoval a jakoby se chystal říct nějaké kouzlo.Krunche to pochopil a ihned co mu nohy stačily se rozběhl proti Garmonovi z boku a hodil po něm kladivo, to se k němu ani nedostalo, prostě se odrazilo tak dva metry od něho a spadlo na zem.Krunche celý udivený a rozzuřený běžel proti němu, ruce sepjaty v pěst.Vyskočil a celou silou ho udeřil do obličeje, ale Garmon ho stejně v pohodě jednou rukou odrazil, vtom se k němu dostal David a bodl do něj meč, Garmon se pousmál, jelikož mu to nic neudělalo jenže než si toho stačil všimnout, už na něho Barča lila vodu z fontány.Garmon se zahleděl na Barču a něco zamumlal a proměnil se v prach, s ním i démon.Všichni vojáci, kteří přežili, když to viděli, utekli.A náhle tam ležel na zemi David s dýkou zabodnutou v hrudi.Barča k němu okamžitě přiklekla a začala plakat.David jí řekl:,,Nebreč, já za to nestojím,uvidíš bude to v pořádku,zase se uvidíme.“,,Jak to myslíš?“,,Uvidíš.“A zemřel.Barča začala hodně plakat a začal kolem nich skákat růžový králík z reklamy.A najednou se Barča probudila před televizí a ten králíček tam zrovna byl.,,Cože, to byl jenom sen?Páni, radši už nebudu usínat u televize.“Tak si udělala snídani normálně jako každé ráno a šla do školy.Ve škole úplně stejný den jako vždycky, ale po zvonění vešel třídní pan učitel s novým žákem, který vypadal úplně jako David.Barča už chtěla za ním běžet a obejmout ho,ale vzpomněla si, že to byl jenom sen.Celý ten sen jí přišel nějaký hodně divný, ale že by se mohlo stát toto, to si opravdu nemyslela.Barča s Davidem si hned padli do oka, rozuměli si povídali si celé hodiny a měli se moc a moc rádi a tím končí tento příběh.

 

 

 

 

 

Bílý orel (Anna Ponková - 8.C)

 

Kdysi, velmi dávno, v době, kdy ještě žilo na americkém kontinentě mnoho indiánů a bílé tváře nevěděly nic o nádherné a divoké krajině tohoto kusu země, se stal neobyčejný příběh obyčejné indiánské slečny jménem Nugget-Zlaté srdce. Říkali jí tak proto, protože byla velmi hodná a zároveň skromná. Nugget byla také odvážná a nebojácná. Střílela z luku líp než někteří bojovníci z jejího kmene. Nugget byla velmi hezká indiánská dívka. Měla dlouhé lesklé černé vlasy spletené do dvou copů. Byla dcerou náčelníka kmene Navahů Tin-nua. Mnoho bojovníků se předhánělo v tom, kdo získá její srdce, ale Nugget laskavě odmítala každého. Nugget měla velmi statečného bratra jménem Niu-tsa – Velký bojovník.

Jednoho krásného dne se její otec spolu s Niu-tsou a dalšími bojovníky vrátili z bitvy s nepřátelským kmenem. Nugget poznala na otci, že je nahněván na bratra, ale nevěděla proč. A protože byla zvědavá a chtěla to zjistit, tiše se večer schovala za stan, do kterého oba vešli, a naslouchala jejich tichému rozhovoru. Náčelník náhle zvolal: ,,To ty, ty můžeš za smrt nejstaršího bojovníka, ty, tys mu v bitvě nestál po boku, ty můžeš za jeho smrt. Nezasloužíš, abys byl náčelníkův syn, nezasloužíš si ani své jméno Velkého bojovníka. Proklet buď v bílého orla a leť si, kam se ti zachce. Hlavně pryč ode mě a mého kmene.“ Vtom z vigvamu vyletěl do jasné měsíční noci nádherný orel, celý bílý. Když to Nugget uslyšela a uviděla, nevydržela už déle být skrytá a vběhla do stanu za otcem. Uviděla ho sedět na měkké kůži z grizzlyho. Slyšela, jak tiše vzlyká. Když jí uslyšel vstoupit, ihned se hrdě postavil. Nugget chtěla vědět, kvůli čemu se otec na jejího milovaného bratra rozhněval. Náčelník ji všechno vypověděl. Nugget se slzami v očích tiše řekla: ,,Otče půjdu a vysvobodím bratra.“ Náčelník přikývl a jemně ji objal. Poradil jí ale, ať nejprv zajde do stanu stařičkého šamana. Nugget tedy šla za šamanem. Vstoupila do malého vigvamu. Šaman seděl u ohniště a něco si mumlal. Vzhlédl a podíval se na tichou Nugget. Vysvětlila,proč přišla. Šaman na chvíli zavřel oči, a pak, když je otevřel, chraplavě řekl: ,,Bílého orla můžeš navrátit do lidské podoby jedině ty, a to tak, že ho sestřelíš zlatým šípem ze zlatého luku jedinou ranou.“ Nugget se zeptala: ,,Proč právě zlatým šípem?“ ,,Protože ty máš zlaté srdce,“ vysvětlil jí šaman. Vstal a zpod pestře vyšívané deky vyndal zlatý luk a jeden jediný zlatý šíp. Podal jí ho se slovy: ,,Velký duch mi řekl,abych tento luk už připravil.“ Vyprovodil ji ze svého stanu se slovy indiánského žehnání: ,,Jsi bystrá jako rys,rychlá jako letící pták.Velký duch ti jistě pomůže k tomu,aby se ti tento úkol zdařil.“ Nugget si pověsila zlatý luk s připevněným zlatým šípem na rameno a vydala se směrem ke koním. Odvázala svého věrného černého mustanga Hatátitlu-Bleska, vyšvihla se do sedla a potom uháněla na Bleskovi tryskem k horám krajinou zalitou měsíčním třpytem.

Byla si naprosto jistá, že ví, kde má Bílého orla hledat. Něco jí v srdci říkalo, ať se vydá na jedno jediné místo hledat svého bratra. Tím místem byl tichý lesík v horách u horského jezera. Niu-tsa, její bratr jí to místo ukázal. Znali to místo jen oni dva. Jezdívali tam lovit, bratr ji tam naučil střílet z luku a všemu, co má znát a vědět o přírodě. A tak tam spolu strávili spoustu hezkých chvil. Nugget dojela do lesíka. Noc byla jasná, měsíc svítil jasným, zářivým světlem, protože byl úplněk. Seskočila z Hatátitly a tichým krokem se vydala do lesíku. Rozhlížela se, jestli někde uvidí bílého orla, ale nikde nic. Najednou ho spatřila tiše sedět na jedné krásné borovici. Měsíční paprsek na něj zářil bílým světlem. Nugget potichu položila šíp na napnutou tětivu luku a potom vystřelila. Šíp tiše letěl vzduchem. Najednou ale vzlétl i orel, takže Nugget nevěděla, jestli jej zlatý šíp zasáhl. Běžela po mechu k borovici, kde ještě před chvílí seděl Bílý orel a rozhlížela se, jestli ho neuvidí ležet na zemi se zlatým šípem v těle. Ale nenašla ho.Pomyslela si, že je vše na záchranu jejího bratra ztraceno. Otočila se k zpáteční cestě, když vtom uviděla ležet v mechu svého bratra Niu-tsa s bílou čelenkou ozdobenou bílými orlími perutěmi na jeho dlouhých tmavých vlasech. Utíkala na místo, kde ležel, a když přiběhla až k němu, otevřel oči. Tiše jí poděkoval: ,,Sestřičko, tys mě zachránila. Děkuji ti.“ Potom vstal a spolu nasedli na Hatátitlu, který na ně čekal. Když dojeli do vesnice, už svítalo. Sesedli a potom oba vstoupili do otcova vigvamu.Když je otec-náčelník oba spatřil živé a zdravé, radostí se rozplakal, i když by si správný rudý bojovník a k tomu ještě náčelník měl ponechat svou hrdost a tak nedát své city najevo.

 

 

O Červeném baťůžku (Gianmatteo Bettiol - 9.C)

 

 

Byl jednou jeden malý chlapeček… Každý, kdo se na něho jenom

podíval, musel ho mít rád. Nejraději ho ale měl jeho dědeček.

Jednou mu daroval překrásný červený baťůžek zn. Adidas.

Chlapec si ho tak oblíbil, že ho nosil všude s sebou.

Proto mu od té chvíle všichni říkali Červený baťůžek.

Jednoho dne mu maminka řekla: „Pojď, ty můj Baťůžku, nachystala jsem Ti láhev vína a několik špekáčků . Zaneseš to všechno dědečkovi. Pracuje v lese, tak aby měl něco

na posilněnou. Jdi ale hned. A hlavně jdi cestičkou. Kdybys někde upadl, víno by se rozbilo

a dědečkovi by nic nezbylo. A nezapomeň, Baťůžku, dědečka ode mne pěkně pozdravuj!“

Červený baťůžek všechno slíbil a vesele se vydal na cestu.

Dědeček bydlel daleko v lese, asi půl hodiny od vesnice. Když Červený baťůžek vešel

do lesa, uviděl proti sobě jet traktor. „Možná mi jede dědeček naproti.“ Traktor se blíží, ale co to! Za volantem nesedí dědeček, sedí tam vlk. Ale děti, nebojte se, není to zlé zvíře. Je to Baťůžkův kamarád vlk Pepa.

„Dobrý den, Červený baťůžku,“ pozdravil ho Pepa přátelsky. „Kampak tak časně?“

Červený baťůžek Pepovi odpověděl: „Jdu k dědečkovi a nesu mu špekáčky a víno. Dědeček pracuje v lese, tak aby se posilnil.“ „A kde bydlí tvůj dědeček?“ vyptával se vlk Pepa. „Je to ještě asi čtvrt hodiny cesty,“ odpověděl Červený baťůžek. „Má chaloupku pod třemi vysokými duby uprostřed lesa.“ Pepa se nabídl, že Baťůžka k dědečkovi zaveze. Baťůžek nadšeně souhlasil a rychle naskočil k vlkovi na traktor.

Jak tak jeli a povídali si, přišla řeč na to, kam má vlk vlastně namířeno. Baťůžek si totiž všiml, že za traktorem je připojena sekačka na trávu. A to dokonce sekačka bubnová!

„Vlku, kde jsi koupil tak skvělou sekačku?“ „Ále, nebudeš tomu věřit, původně jsem šel

do Mountfieldu koupit křovinořez, ale nalákali mě, abych si zatočil tím jejich Kolem štěstí.

A světe div se! Vytočil jsem 100% a mám super bubnovou sekačku zdarma. Když to zjistil

můj kamarád Franta, poprosil mě, jestli bych mu nepokosil louku kolem jeho chaloupky.“

„A kdepak bydlí ten tvůj kamarád?“ „Nooooo, víš vlastně taky pod třemi vysokými duby uprostřed lesa. A nebude tak náhodou tvůj dědeček ten můj kamarád?“ „Tak jedééém

a zjistíme to!“ zvolal Červený baťůžek.

Když dorazili ke třem vysokým dubům uprostřed lesa, zjistili, že Baťůžkův dědeček je opravdu vlkův kamarád. Pomohli mu pokosit louku, pak dokončili práci v lese, opekli špekáčky, poseděli u ohýnku… Bylo už pozdě, a tak šli všichni na kutě.

Zazvonil zvonec a pohádky je konec…

 

 

 

Hospodář, hospodářka a jejich problém (Kateřina Raszková - 7.A)

 

Byla jednou jedna hospodářka a hospodář a ti nemohli mít děti. Hospodářku to moc mrzelo. Hospodář z toho taky nebyl moc šťastný, ale hospodářku to mrzelo víc. Hospodář a hospodářka se o to pořad pokoušeli, ale bohužel marně. Hospodáře to mrzelo a tak povídá:

,,Víš co, zajdeme se poradit k věštkyni, možná nám poradí, co máme dělat.''

Vydali se za věštkyni. Šli už dost dlouho, ale věděli, že pro to udělají všechno. Když tam přišli, zaklepali na dveře a vešli dovnitř. Vypadalo to tam docela dost strašidelně, ale to jim nevadilo a hospodář řekl:

,,Je tu někdo?“ Někdo v koutě odpověděl: ,,Tady jsem, nemusíte se mně bát,“ tak se nebáli a řekli věštkyni jejich problém. Věštkyně jim poradila, ať zajdou za selkou Alenkou a že ta jim pomůže.

Přišli k domu selky Alenky, zaklepali a Alenka jim šla otevřít

a pozvala je dál. Vešli dovnitř a Alence všechno pověděli od začátku až do konce. Alenka jim řekla, že právě teď čeká dítě - chlapečka a že jim ho dá. Hospodář souhlasil, ale hospodářka říkala, že se to nehodí. Alenka si naříkala, že má dětí hodně a že na ně už nemá nervy, takže jí to vůbec nebude vadit. Nakonec všichni souhlasili a hospodář

a hospodářka byli moc rádi.

Za dva měsíce se dítě mělo narodit a hospodář s hospodářkou přemýšleli, jaké mu dají jméno. Hospodář chtěl Radka a hospodářka zase Petra. Nemohli se rozhodnout, a tak pořád přemýšleli Radek nebo Petr.

Uběhly dva měsíce a dítě bylo na světě. Bylo zdravé a krásné. Hospodář a hospodářka se už nemohli dočkat, až ho uvidí.

Za týden si šli pro dítě, ale ještě pořád se nedohodli na jméně, tak si řekli, že se poradí s Alenkou. Ta jim předala dítě a hospodářka jí řekla o těch jménech. Alenka jim vysvětlila, že obě jména jsou hezká, ale měla jedno přání: ,,Nechtěla jsem vám to říkat, ale byla bych ráda, kdyby se můj syn jmenoval Matěj.“ Nakonec s tím souhlasili.

Svého syna vychovávali v lásce a s radostí. Jedno dítě jim bohatě stačilo. Hospodář a hospodářka byli rádi, že nakonec získali dítě.

 

 

 

Království hříchů
(Barbora Janovská - 8.C)

 

 

Právě mě čekají dva týdny u babičky a dědečka. Líbí se mi u nich. Babička má na půdě úžasnou knihovnu. Je plná starých tlustých zaprášených knih. Moc mě baví si v nich číst.

Takže jako obvykle jsem hned po příjezdu pádila nahoru. Narazila jsem na jednu knihu, která jakoby vůbec nepatřila do téhle místnosti. Nebyla v nudných hnědých a zelených odstínech, ale byla krásně nafialovělá. Nebyla ani trochu zaprášená. Hned jsem po ní chňapla. Sedla jsem si na babiččino houpací křeslo, rozsvítila lampičku a začala jsem si číst. Víte, co ještě bylo na té knížce zvláštní? Chyběla na ni jedna podstatná věc – knížka neměla název a vlastně ani autora.

 

Osm dcer a osm zámků,

Království však pouze jedno.

 

PRÁSK!!

Okno na půdě se rozletělo dokořán a mě ovanul studený vítr. Zavřela jsem knihu a šla okno zavřít. Když jsem přišla zpátky, knížka byla ale otevřená. Pokrčila jsem rameny a začala znovu číst. Musím říct,že mě to po chvilce naprosto vtáhlo. Pořádně jsem se začetla.

V tom nejlepším se ale znovu ozvala rána a okno se rozletělo. Povzdychla jsem si, ale stejně jsem šla okno znovu zavřít. Když jsem se otočila,čekal mě šok. Místnost vůbec nevypadala jako půda mých prarodičů. Byla jsem na nádherné zahradě,jejíž středem se táhl úzký chodníček,který lemovaly květiny všelijakých druhů. Zavřela jsem oči. Tohle se mi jenom zdá. Ano, určitě sním.

Nevědomky jsem se vydala po tom krásně udržovaném chodníku. Zdálo se, že je nekonečný. Pomalu mě chůze po něm, přestávala bavit. Jenže nakonec se přece jenom objevilo něco zajímavého. Z rovné cestičky se stala křižovatka. Obsahovala devět cest, na jejichž koncích stály domy. Ne,to nebyly domy. Byly to nádherné,honosné zámky s ještě nádhernějšími a honosnějšími zahradami.Vydala jsem se cestou k tomu největšímu z nich.

Na zámecké zahradě posedávalo osm dívek a všechny nadšeně diskutovaly. Jedna z nich mě zahlédla. Zmlkly.

„To je ona,“ zašeptala jedna a všechny nadšeně přikyvovaly.

„Ahoj, Nelo, jsme rády, že jsi tu,“ tentokrát se ozvala bruneta se snědou pletí. Nepátrala jsem,odkud znají mé jméno, bylo mi to v tu chvíli jedno. Na jazyku jsem měla jen jedinou otázku : „Co tady dělám?“ Jedna přes druhou mi to začaly vysvětlovat. Občas jsem sice pochytila něco jako : …Království potřebuje…musíš rozhodnout…nemůžeme se domluvit, ale vesměs jsem jim nerozuměla ani slovo.

„Ticho! Nechápe nás. Já ji to vysvětlím. Jmenuji se Superbia a tohle jsou mé sestry,“ ukázala při tom na ostatní dívky a pak mi je začala představovat. Nezapamatovala jsem si ani jediné jméno,ale pokaždé jsem přikývla. Pak Superbia pokračovala : „Naše království potřebuje královnu. Ne! Nebudeš to ty“ dodala rychle, když uviděla můj vyděšený výraz. „Jde o to, že se nemůžeme dohodnout, která z nás tou královnou bude. Zkoušely jsme sice hlasovat,ale neosvědčilo se to.“

„Osvědčilo by se to, kdyby jste každá nehlasovala pro sebe,“ ozvala se zrzka.

„Charitas, je to i tvoje vina! Kdyby ses pokaždé nezdržovala hlasování, už dávno mohla jedna z nás být královnou,“ Superbia se zase otočila mým směrem „Ty určíš, která z nás má být královnou. Každý den tě na svém zámku pohostí jedna z nás a ty se pak rozhodneš.“ Pronesla to tónem,kterému se nedalo odporovat.

„Dnes tě budu hostit já. Nejspíš sis nezapamatovala mé jméno – já jsem Gula.“ Prohlédla jsem si ji. Byla silnější postavy a nacpaná do růžových šatů s volány. Trochu připomínala cukrovou vatu.

Její zámek byl pěkný, všude byla spousta ovoce a místnosti byly provoněny dobrým jídlem. Při hostině se servírovalo nespočitatelně mnoho chodů. Ale Gula nevypadala,že by měla dost. Pořád a pořád poroučela kuchařům, ať přinesou další jídlo. „Kdybych byla královnou já, všude by bylo plno jídla a dobrého pití. Co je vlastně lepšího,než se dobře najíst?“ mluvila s plnou pusou,takže jí bylo špatně rozumět. Najednou odletěl z Guliných šatů knoflík a spadl přímo do mísy se salátem. Zahihňala se a já si v duchu pomyslela, že ona královnou být nemůže.

Představila jsem si království pod její vládou – všichni by byli přecpaní a tlustí.

Další den mě čekala návštěva u Superbie. Přišla mi otevřít v nádherných fialových šatech a pak mě provedla zámkem. Byl krásný. Všimla jsem si,že skoro všude byly zrcadla. Někdy dokonce celá zrcadlová stěna. Neuniklo mi ,jak se téměř v každém z nich prohlédla. „Víš, myslím, že bych byla nejlepší královna. Jsem nejkrásnější a nejchytřejší ,takže je jasné, že jsem ta nejvhodnější. Jen doufám, že mi mí poddaní nebudou závidět. Přece jenom, mé kráse se nevyrovnají. Nějak se s tím ale budou muset smířit. Stejně ve svém království nestojím o žádné ošklivé lidi.“ Mrkla na mě. Pak následovala nekonečně dlouhá doba,kdy Superbia vyjmenovávala, v čem je nejlepší a nejúžasnější. Dospěla jsem k jednoznačnému rozhodnutí – ani ona nesmí být královnou.

Návštěva u Acedie probíhala pomalu. Acedia mi nepřišla otevřít- poručila sluhům. Neprovedla mě zámkem – poručila sluhům. A kdyby to šlo, nejspíš by jim poručila i odpovídat za ni. Celou dobu proseděla na houpačce, občas vyfoukla z bublifuku bubliny a zasněně se na ně dívala. „Proč by měli lidé něco dělat? Vždyť nicnedělání je daleko, daleko lepší. Kdybych vládla, lidé by nemuseli dělat nic. No nebylo by to úžasné?“ Pokrčila jsem rameny. Ani Acedia by nebyla vhodnou královnou.

A ani Avarita, Invidia, Luxuria a Ira mi nepřipadaly jako dobré královny. Luxuria byla vyzývavá a svou vládu si představovala ve stylu velkých a šílených večírků. Ira vybuchla pokaždé, když se jí nelíbil můj názor. Invidia celou dobu mluvila o věcech,které nemá,ale mají je jiní a jak strašně po nich prahne. A Avaritia ? Ta začínala každou větu slovem MOJE. Pomalu jsem ztrácela naději. Nejspíš mezi nimi nevyberu. Čekala mě návštěva u poslední z nich.

U Charitas se mi líbilo nejvíc. Byla příjemná a sympatická. Na zámku si většinu práce obstarávala sama. Bylo příjemné si s ní povídat a vypadalo to, že je opravdu laskavá.

„Zítra jmenuji královnou tebe,“ řekla jsem rozhodně.

„Ne! Zítra časně ráno odcestuji. Někam hodně, hodně daleko odtud.“ Vůbec jsem ji nechápala. Na otázku, proč to udělá, odpověděla : „Nechci tady vládnout. Nepatřím sem. Víš, kdo jsou mé sestry? Víš, co znamenají jejich jména?“ Netušila jsem, o čem mluví. Copak jsou jména tak důležitá? Jakoby mi četla myšlenky, odpověděla: „ Mé sestry jsou ztělesněním všech sedmi smrtelných hříchů. Superbia znamená pýcha, Invidia závist a Ira je ztělesněný hněv. Dál už si to určitě domyslíš.“ Domyslela jsem si to hned. Stačilo si vzpomenout na vlastnosti jednotlivých dívek. „Smrtelných hříchů je sedm,ale vás je osm. Nějak mi do toho nezapadáš.“ Usmála se. „Vidíš,říkala jsem ti,že sem nepatřím. Věděly jsme přesně ,kdy přijdeš ,protože nám to předpověděla jedna stará vědma. Říkala taky, že právě ty nás spravedlivě rozsoudíš. Už tenkrát jsem odsud chtěla odjet, ale měla jsem strach. Pokud bys totiž svěřila vládu jedné z mých sester, ze všech lidí by se stali hříšníci. Musela jsem tu tedy počkat, dokud nepřijdeš,ale teď, když všechno víš, můžu s klidem odjet. Doufám,že se rozhodneš správně.“ Přikývla jsem. Věděla jsem totiž,naprosto přesně koho zvolím královnou.

Ráno už byly všechny kromě Charitas před zámkem,kde jsem je potkala poprvé. Skláněly se nad nějakým lístkem. Pořádně jsem se na něj podívala. Byl to vzkaz od Charitas,psala jim,že se rozhodla odjet. Jejím sestrám to ale moc líto nebylo. Po přečtení ho prostě nechaly být a nedočkavě se otočily směrem ke mně. Všechny na mě upíraly zrak. Odkašlala jsem si. „Žádná z vás by nebyla dobrou královnou. A proto jsem nevybrala ani jednu z vás. Tak se mějte hezky, doufám,že se dohodnete.“ Otočila jsem se. Měla jsem v plánu prostě nějak zmizet. „Stráže!“ zaječela Ira. „Chopte se jí! Budeme ji tady věznit tak dlouho, než jmenuje královnou jednu z nás!“ Tak s tímhle jsem nepočítala. Vojáci se rozběhli směrem ke mně. Byli skoro u mě. Už jsem si představovala, jak sedím v nějaké studené cele bez možnosti útěku. Musím něco udělat. „Počkat!“ křikla jsem. Netušila jsem, co řeknu dál, ale stráže se zastavily. „Superbia si myslí,že je nejkrásnější z vás!“ Tahle věta měla úžasný účinek. Sestry se mezi sebou začaly hádat. Urážely jedna druhou. Vojáci se je snažili odtrhnout a já jsem se mezitím otočila a nerušeně utíkala pryč.

Zase jsem se ocitla na tom nekonečném chodníku. Tentokrát byl snad ještě delší. Byla jsem unavená. Na chvíli jsem se posadila a zavřela oči. Zhluboka jsem se nadechla. Pak jsem oči otevřela. Chodník zmizel. Byla jsem zase na půdě a stála u otevřeného okna. Na stole přede mnou ležela knížka.Byla otočená na poslední straně. Usmála jsem se.

 

Sedm dcer v království zůstalo

A jsou tam až dodnes.

Stále se nemohou dohodnout,která z nich bude vládnout v

Království hříchů…

 

 

 

 

Zajíc podnikatelem (Barbora Šindelářová - 8.C)

 

V jednom listnatém lese žil byl mladý pohledný zajíc Josef. Bydlel sám v jedné staromódní ztrouchnivělé vlhké noře. „Mít tak svůj vlastní velký domek se zahradou,altánem a bazénem,“ povzdechl si Josef. Nový domek však stojí velice hodně peněz. Dlouho přemýšlel a přemýšlel,jak by je mohl získat. „Už to mám!Budu pěstovat ovoce a zeleninu,“ zaradoval se zajíc Josef.

A tak hned další den ráno vyrazil ve své škodovce za starou dobrou chytrou sovou Elvírou. „Musíš zajet do obchodu OBI pro nářadí,hnojiva a sazenice,“ poradila mu Elvíra. „Ještě že mám svůj přívěsný vozík,tam se mi všecičko vejde,“zajásal Josef.Hned druhý den dopoledne po své ranní kávičce začal obdělávat svoje malé pole a vytrhávat starý plevel. Zasadil všechny sazenice, zalil je a čekal.

Na konci léta sklidil svou velkou úrodu ovoce a všelijaké zeleniny. Celý št'astný všechno naložil na svůj přívěsný vozík a odvezl do nedalekého města Třince,kde právě byly podzimní trhy. Měl veliké štěstí,protože prodal všechno do posledního kousku.

Za vydělané peníze si na podzim postavil vysněný velký dům z cihel s velkou zahradou,altánem,grilem a bazénem. Za odměnu všem,kteří mu pomohli na stavbě,uspořádal velkou podzimní GARDEN párty a jako dárek dal každému poukázku na odběr jeho ovoce a zeleniny s 50% slevou.

Zajíc Josef byl velice št'astný,že si postavil svůj domek se zahradou za své vydělané peníze,nebot' brát si úvěr v dnešní době je velký risk.

 

 

Ztracená babička
Karolína Bocková - 8.B

Žila byla jednou jedna babička jmenovala se Róza . Róza žila štastně celý svůj život ale jednohodne se záhadně ztratila . Nikdo nevěděl kde je , a proto se její vnučka Adéla rozhodla jít ji hledat . Adéla si vzala batůžek , do něj si dala pár buchet , kus koláče , sodovku,bonbóny,kapesní nožík a svou oblibenou deku . Když ji uviděl její nejlepší kamarád Tomáš, tak se rozhodl že půjde s ní. Také si vzal batužek a do něj nějake jidlo a pití, k tomu jěšte vzal sirky . Adéla doma nechala vzakz, Tomovi řekla,at´ také nechá vzkaz a vydali se na dlouhou cestu. Nejdříve šli do babiččina domku,který stál v lese daleko za řekou,aby se podivali co babička naposledy dělala. Když přišli k domku mohli si vykoukat oči, domek měl rozbitá okna , vylámané dveře a vevniřt byly velké blátivé stopy. Když se tak naty stopy dívali, všimla si Adéla malého papírku ležícího pod postelí. Rozběhla se k posteli vytáhla papírek a na něm stálo malými písmeny: „Adélo, nehledej mě, je to moc nebezpečné!“ Adéla papírek ukazala Tomovi . Tom byl trochu bazlívý , ale nechal se přesvědčit o tom že babička nutně potřebuje pomoct.Adéla rozhodla že budou sledovat ty velké stopy . Šli celý den když vtom narazili na skřítka Fámula. Chudák byl uvězněný v pasti na lišky a neměl dost síly aby svou malou nožičku vyprostil. Adéla s Tomem otevřeli liščí past a ošetřili Fámulovi nohu. Poté Tom Fámulovi udělal z klacíků maličké berličky. Fámul byl moc vdečný, a když se ho Adéla zeptala, čí jsou ty velké stopy, začal být nervozní. Tom s Adélou vysvětlili Fámulovi že se ztratila Adélina babička a že potřebuje pomoc. Fámul začal mluvit tichounkým hlasem: „Ty velké stopy patří zlému skřetovi Araburgovi.“ Adéla začala být velmi zvědavá a začala se vyptávat: „Co je ten Araburg zač? Proč byl v babiččině domku?“Fámulovi se to moc nelíbilo, tak řekl: „O Araburgovi je mluvit zakázano , ale je velký a hrozivě zlý . No a proč byl v domku tvé babičky, nic nevím.“Tomovi se zdálo že je pozdě a že by se měli utábořit,a proto nanosili dřevo, udělali si ohníček a sedli si. Adéla se chtěla dozědět co nejvíc informací a zase se vyptávala: „Fámule jak dlouho si tady byl uvězněný?“Fámul odpověděl: „Byl jsem uvězněný 4 dny.“ Adéla toho využila a ptala se dál: „Tos musel Araburga vidět, když tudy procházel,nebo snad ne?“Famul se začal třást strachem, tak ho Adéla uklidnila a zopakovala mu otázku. „Ano,viděl jsem ho a nesl si velký pytel,“ odpověděl Fámul na otázku. „ Tak je to jasné, Araburg unesl moji babičku,ale proč? Co poní chtěl ?“ „To bohužel vědět nemůžu,“ řekl Fámul. Najednou se do debaty vložil Tom: „Co když babička měla něco co Araburg potřeboval,nebo mu snad dlužila peníze?“ Adéla řekla „ Ta první možnost je nejspíš pravda, babička mi totiž říkala že má jednu vzácnou bylinu kterou schovává už léta .“ „ No vídíš,takhle to nejspíš bude. Unesl ji proto že tu bylinu chtěl , ale na co?“ odpověděl Tomáš. Fámul se ozval a řekl: „ Zítra budeme muset najít čarodějku Belindu. Ta nam poví, na co ta bylina je , ale jak se jmenovala nevíš to nahodou?“ „To se ví že to vím, jmenuje se ambrozie.Babička povídala ž je to rostlina života,“ řekla Adéla. Fámul rozhodl že je pozdě a měli by jít spát. Brzo ráno po sobě uklidili a vydali se k Mluvícímu lesu,tam totiž žije čarodějnice Belinda

Šli Mluvícím lesem, Tom uviděl na rozcestí velkou směrovací tabuli, tak šli podle ní. Došli až k chatrči čarodějnice Belindy, zaklepali a ze dveří vylezla přenádherná paní, vypadala jako víla, ale byla to čarodějnice Belinda. Adéla ji oslovila: „Ty jsi určitě čarodějnice Belinda, že? “ Belinda odpověděla: „ Ano, já jsem ale čarodějka ne čarodějnice, v tom je rozdíl.“ Adéla se hned omluvila a zeptala se: „Belindo, znáš rostlinu jménem ambrozie a víš k čemu je? Belinda se ustrašeným pohledem podívala na Adélu a zeptala se: „Ty máš květ ambrozie?“ Adéla odpověděla, že ho nemá a zopakovala jí svou otázku. „Ano, znám květ života a používá se na výrobu lektvaru nesmrtelnosti nebo na oživění mrtvých,“ odpověděla Belinda na Adélinu otázku. „Dobrá, tak už víme, proč Araburg unesl mou babičku. Fámule, jak se dostaneme k Araburgovi?“ Fámul okamžitě řekl: „Dobrá, dovedu vás tam, kam budu moci.“ „ Děkujeme, Fámule, jsi moc hodný skřítek, doma tě už jistě čekají.“ Belinda řekla: „ Vy opravdu chcete jít za Araburgem jenom tak? To nedopustím, půjdu s vámi a pomůžu vám.“ „Tak dobrá, pomocná ruka čarodějky se vždycky hodí.“ Belinda si připravila nějaké lektvary a dali si je do svého měšce, k nim si vzala hůlku a nějaké maličkosti, pak všem rozdala amulety a mohli vyrazit. Šli dva dny a dvě noci než dorazili k Maltézskému jezeru, tam jim Fámul řekl: „Dál už nemohu, musím za rodinou.“ „A kudy máme jít, Fámule, abychom nezabloudili?“ ptal se Tom. „Za prvé musíte projít kolem jezera, ale nedívejte se do vody. Za druhé půjdete kolem Orlí skály, dávejte si pozor na orla, mohl by vám ublížit a před vstupem na jeho území se radši zeptejte. Za třetí půjdete kolem staré Mluvící vrby, když jí řeknete, že jí to sluší a optáte se na cestu, řekne vám, kudy máte jít potom, tak tedy nashledanou, přátelé.“ Rozloučili se s Fámulem a šli. Kolem jezera prošli bez problémů, u Orlí skály se spřátelili s orlem a s vrbou si také poradili raz dva. „ Tak teď nám zbývá už jenom pole Mrtvých duší a Medúzin příkop,“ řekl Tom. Když přešli pole Mrtvých duší, setmělo se, a proto se utábořili. Belinda vyčarovala krásný stan s postelemi a s jídlem, Adéla stejně radši jedla své buchty, chyběl jí domov a buchty s povidly jí ho připomínaly. Ráno si dali pořádnou snídani a šli k Medúzinu příkopu. Když byli u něj, našli ceduli, Kdo mě nezná, toho nepustím přes příkop!!!!! Belinda šla spokojeně dál, a když se jí Tomáš zeptal, proč si jde tak klidně dál, odpověděla: „Medúza je má dávná kamarádka, jistě nás pustí.“ Když došli k příkopu, Medúza vyšla a hned poté, co spatřila Belindu, se usmála. Začaly si povídat. Povídaly by až do noci, kdyby se Adéla nezeptala, jestli už nepůjdou dál. Belinda se rozloučila a vydali se dál. Došli k Araburgovu hradu. Belinda svým kouzlem otevřela dveře a najednou přiběhl Araburg. Vůbec nevypadal hrozivě. Když zjistili že,Araburg babičku neunesl, že k němu šla na kávu a zůstala tam trochu déle, než plánovala, Adéla, Tom i Belinda byli překvapení, zároveň i šťastní,že nemuseli bojovat. Nakonec zjistili, že ten papírek nepsala babička, že Fámul není šikovný skřítek, ale že je to škodolibý skřítek. Belinda se rozhodla nastěhovat k babičce, aby tam nebyla tak sama. Adéla a Belinda se staly dobrými kamarádkami. Tom začal psát povídky. Fámula už nikdy neviděli. Araburg chodil k babičce na návštěvy, a tak si žili šťastně a vesele do konce svých dnů.

 

Zlomené Křídlo

(Irena Zwyrtková - 8.C)

Padá hvězda! Přej si něco!“vykřikl Petr. Monika s úsměvem položila hlavu na jeho rameno. Ten večer zářily hvězdy obzvlášť jasně, byla teplá letní noc. Napětí mezi nimi by se dalo krájet. Petr chytil Moniku za ruku a zadíval se jí do jejích modrých očí. Ale najednou se před nimi objevila veliká záře, na obloze padala velká bíle zářící hvězda. Hvězda pořád víc a víc zářila. Nezdálo se, že by zmizela někde za horami, mířila k nim. Monika stiskla Petrovi ruku.„Bojím se,“ řekla rozklepaným hlasem. Petr mlčel a objal ji. Najednou se ozvala obrovská rána. Objevila se veliká záře, ale pak zase byla tma.

Monika a Petr se šli podívat na místo, kde údajná hvězda spadla. Když přišli ke kráteru, uprostřed ležela dívka. „Je to anděl?“ zeptala se Monika. Petr pokrčil rameny. Opatrně šli k dívce. Za uhasínající září se schovávala blonďatá dlouhovlasá dívka světlé pleti. Byla nejspíš zraněná, křídla měla polámané, taky měla plno odřenin a byla celá od popela. Petr ji zvedl a odnesl ji k Monice domů. Monika si ji nechala v pokoji a Petr šel domů. Po dvou hodinách se dívka probudila. Byla zmatená, nevěděla co se děje. Monika jí to všechno vysvětlila. Když se dívka konečně uklidnila, řekla: „Mé jméno je Loren, a jak vidím, neposlali mě zde náhodou. Musím tady nejspíš vykonat nějakou práci. Jen musím zjistit, co.“ „Já jsem Monika. A můžeš mi říct, co jsi vlastně zač?“ zeptala se Monika. Loren Monice vyprávěla celý příběh, jak vyrůstala, a jak pomáhala lidem. A pak došla k části o její smrti a znovuzrození jako anděl. „A teď pomáhám lidem, což asi budu muset udělat i teď.“

Monika se další 3 dny o Loren starala, než byla Loren schopná chodit a postarat se o sebe. Petr ji pak odvezl do motelu, kde za ní jezdili. Asi o týden později Monika onemocněla. Petr přijel za Loren do motelu. Loren seděla na posteli a plakala. „Co se stalo?“ zeptal se Petr. Loren se otočila. Tvář měla plnou slz, křídla měla svěšené a šaty měla potrhané. „Monika…. Monika.“ Zakoktala. „Co je s Monikou?“ zeptal se Petr. Dívka s křídly sklonila hlavu dolů a začala prosit všechny anděly, aby jí přišli na pomoc. Ale její volání nikdo neslyšel. Petr si uvědomil, že něco není v pořádku a volal Monice na mobil. Nebrala to. Petra zachvátil strach. Sedl si k Loren a ptal se znovu: „Co se stalo?“ Loren se mu podívala do očí. Nemůže mu přece lhát. Zachránil jí život. „Monika umírá…“ řekla. Petr nemohl uvěřit. Zkoušel jí volat, ale nebrala to. Volal její mamince, která to zvedla. Mamka Moniky mu vše řekla. Petr položil mobil a mlčky stál. Pak si sedl vedle Loren, dal hlavu mezi kolena a zatínal pěsti. Po půl hodině ticha, Loren něco napadlo: „ Co když jsem tady přišla, abych zachránila Moniku? Co když se to mělo stát? Co když jí mám dát svůj život? Co když se mám obětovat pro tu, co zachránila mě?“ Petr se na ni podíval, zakroutil hlavou a řekl: „ To nemůžeš! Nezachránili jsme tě proto, abys teď umřela kvůli nám. Doktoři jí určitě pomůžou.“ Pak bylo chvíli ticho. Ale najednou Petrovi zazvonil mobil. Musel odejít. Rozloučil se s Loren a šel. Loren seděla na posteli a v duchu si říkala: „Létat nemůžu, vrátit se nemůžu, zářit nemůžu, nemůžu nic. Jediné co mohu, je zachránit Monice život, tak jako ho ona zachránila mně.“ Loren si oblékla kabát, aby zakryla křídla a vyrazila do nemocnice.

Jela taxíkem a míjela ten svět venku. Ten den byl pochmurný, deštivý. Byla zima a foukal studený vítr. Cesta do nemocnice byla dlouhá. Když ale konečně Loren dorazila do nemocnice, přepadl ji strach. „Co když se to nepovede? Co když umřeme obě?“ ptala se sama sebe. Ale pak se odhodlala a zamířila na recepci. „Pokoj, na kterém leží Monika Malá?“ zeptala se sestry. „Počkejte, podívám se. 48,“ odpověděla sestra. Loren spěchala na pokoj. Když dorazila, viděla pro ni možná to nejhorší. Monika ležela v posteli zapojena na přístrojích, byla vyhublá a padaly jí vlasy. Rakovina! Loren přistoupila k posteli, chytla Moniku za ruku a prosila nadzemské síly, aby jí pomohly. Monika i Loren začaly zářit. Bílá záře se rozlévala po pokoji. Moničino srdce začalo bít rychleji a rychleji. Ale to andělské srdce Loren se zpomalovalo. V tu chvíli vtrhnul do pokoje Petr. Ale už bylo pozdě. Monika otvírala oči. A Loren se začala rozplývat. Začala mizet v mlze. Její poslední slzy dopadly na Moničinu tvář a pak navždy zmizela. Když mlha pominula, seděl na posteli modrý motýl. Monika se slzami na tváři sklonila hlavu na Petrovo rameno. Bylo po všem. Motýl uletěl. Rakovina zmizela. A vše se vrátilo do starých kolejí.